Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc.

Mohla byste prosím na začátku představit obor, ve kterém působíte?

Působím ve sladařství a pivovarství, což patří do kvasné chemie. Je to obor, který je z hlediska našeho státu velice významný, protože má dlouhou historii a už v minulosti velmi přispíval (a myslím si, že i dnes významně přispívá) k hospodářské situaci našeho státu a jeho prezentaci schopností českých odborníků. Ve středověku byly výtěžky z piva vyšší než ze zemědělské produkce různých statků. Každý si představuje pivovarství jako obor, který vyrábí výrobek, který „bere lidem peníze z peněženek“ a nepříznivě ovlivňuje jejich chování. Myslím si, že záleží na každém člověku, jak se umí ovládat. Já vždycky říkám našim studentům, když mluvím o pivovarství, že to je obor, který proslavil tuto zemi po celém světě, a to nejen svými výrobky, ale i svými odborníky, protože už od minulých století čeští pivovarníci a sladaři působili v různých zemích světa, byli zváni na práci na různé královské dvory a úspěšně působí v zahraničí dodnes.

Pivovarská tradice u nás je velmi dlouhá a typické pro české pivovarníky i sladaře bylo, že si uvědomovali důležitost poznání a vzdělání. Vždyť na rozdíl od okolních zemí v Českém království ve středověku například cechy povolovaly vařit pivo jen těm, kteří k tomu byli řádně vyučeni. I prostí sladaři a pivovarníci se snažili získávat poznatky, které v tomto oboru dynamicky narůstají. Četli, co kdo napsal, navštěvovali jiné pivovary doma i v zahraničí a hlavně se starali již od konce 18. století, aby měli odborné vysoké i střední školství. To bylo jejich velkou předností.

Proč jste se rozhodla pro studium a práci v pivovarství?

Věděla jsem, že chci studovat chemii, protože jsme měli na gymnáziu na tento předmět bezvadného kantora, který nás uměl pro chemii získat. V létě o prázdninách jsem se v rámci brigád seznámila s činností různých laboratoří. Začala jsem na anorganice ve Škodovce, ve vodárně mi přišla analytická práce moc stereotypní, byla jsem v lihovaru, v Marile Rokycany. A pak jsem přišla do pivovaru, ve kterém mě velice zaujaly staré zvyky a úcta a láska pracovníků k oboru. Jsem ráda, že jsem ještě zažila tradiční pivovarství, kdy si sládkové vzájemně pomáhali a v konkurenčním boji používali solidní způsoby v porovnání se současností. V pivovarství se mi hlavně zalíbil zajímavý a poměrně složitý proces výroby sladu a piva. Jedná se o biologický proces a kvalita základních surovin (ječmene a chmele), respektive genetické vlastnosti vybraných odrůd, které jsou důležité pro charakteristické vlastnosti jednotlivých výrobků sladů a piv, mohou být více či méně změněny vlivem klimatických podmínek daného roku. Proto je nutná dokonalá kontrola a flexibilní úprava technologických postupů tak, aby výrobky měly stále stejné požadované vlastnosti.

Lidé si myslí, že v pivovaru zaměstnanci pijí a pak mají i hrubší jednání. Ale ve skutečnosti nevidíte, že by se někdo v práci opíjel. Vždy tvrdím, že praví pivovarští odborníci jsou společenští grófové. Poznala jsem, že mezi pivovarskými je mnoho lidí s velkým zájmem o umění. Koneckonců, pivovary vždy podporovaly kulturní dění ve svém působišti a je tomu i dodnes, i když v současnosti asi více podporují sport. Celý život se ke mně pivovarští chovali velmi dobře a musím říci, že mám mezi nimi řadu opravdových přátel. Musíte ukázat, že se snažíte, že máte zájem o obor a že něco dokážete, a pak jste jejich. Už se vás nesmí nikdo dotknout.

Jak se na vaši volbu profese dívala vaše rodina?

Moje ryze kantorská rodina to dost těžce nesla, protože doufali, že půjdu buď jako bratr na medicínu, nebo že budu dělat kantořinu. Nemůžu říci, že by moji perfektní rodiče byli nějací uzurpátoři, prostě to byli lidé rozumní, kteří nás s bratrem nechali volně volit budoucí život. Rodina se s tím smířila. Musím hlavně poděkovat manželovi, protože celý život mu nevadilo, že jsme i na dovolené jezdili s taškami odborných knih. Nejnáročnější byly naše dovolené v bývalé Jugoslávii, kde sotva jsme tam dojeli, začalo se na pláži vykřikovat „Gabriela!“, a když nás tamní pivovarští našli, odvezli nás z pláže například na Černou horu. Já jsem tam s nimi chodila po pivovaře v Nikšiči a řešila jejich problémy, manžela se synem vozili na plachetnici na jezeře. Na pláž jsme se vrátili tak za pět dní. Pivovarští, to je jedna rodina, a to vždy bylo.

Za minulého režimu, kdy byla možnost jezdit maximálně do východních zemí, jsem se díky významu českého pivovarství a zajištění kvality exportu pro získání potřebných deviz dostala do různých států světa. Byla jsem na naše pivovarství velmi hrdá, protože ho uznávali světoví odborníci a dávali nám to znát při každém styku, například na kongresech Evropské pivovarské společnosti, ač nám nebylo povoleno naším zřízením stát se řádnými členy. K tomu došlo až po sametové revoluci. Spolupracovat jsme mohli pouze s výzkumnými ústavy, školami a pivovarníky východního bloku. Za ta léta jsme se tak znali, že se navzájem přátelily celé naše rodiny.

Jaké byly po ukončení studia vaše profesní začátky?

Po vysoké škole jsem se dostala díky panu profesorovi Dyrovi do Plzeňského Prazdroje, přestože ministerský kádrovák tvrdil, že žena tam půjde jen přes jeho mrtvolu. Tehdy jsme si nemohli vybírat 3 svá pracoviště, ale museli jsme nastupovat na určené umístěnky. Měla jsem jít do pivovaru v Olomouci. Už to vypadalo, že do pivovarství nepůjdu, protože jsem se musela vrátit domů do Plzně, když tam byl otec sám s tetičkou, maminka mi zemřela v druhém ročníku. Bylo dohodnuto, že budu dělat v chemických závodech.

V pivovaře v Plzni mě na základě intervence pana profesora Dyra nakonec zaměstnali, přestože jsem byla žena, protože jsem tam chodila na brigády, a věděli, že se neštítím práce. V té době pracovaly ženy v pivovaře pouze v kancelářích a v provoze jako pomocné síly. Začátky byly dost tvrdé, člověk chtěl do provozu, chtěl něco dělat a oni na to, že se nehodí, aby dáma chodila mezi sklepáky. Takže si mě pan vrchní sládek, prvorepublikový výborný odborník a člověk, který kouřil doutníky, a měl proto v posudku, že má americké móresy, posadil do kanceláře, a musela jsem pořád malovat grafy rmutování mladiny, kvašení piva a podobné práce.

Začínala jste v provozu. Jak jste se dostala k výzkumné práci?

Po roce musel pan vrchní sládek odejít. Přišla nová garnitura mladších pracovníků, především ze zrušeného národního podniku Západočeské pivovary. To byly takové ty malé pivovary v Západočeském kraji jako Staňkov, Železná ruda, Plasy a jiné, které byly přičleněny k Prazdroji a Gambrinusu, vznikly Plzeňské pivovary, národní podnik. Z uvedené organizace malých pivovarů přišel do Plzně i pan inženýr Ivo Hlaváček jako technický ředitel, následně vrchní sládek a pozdější generální ředitel, známá osobnost z rodiny, kde se pivovarství dědilo po generace. Mladé vedení už mě bralo normálně jako pracovní vysokoškolskou sílu, udělali mě vedoucí laboratoře a hned ten rok (1958) jsme se dohodli, že založíme výzkumnou skupinu zaměřenou na modernizaci tradiční výroby. Bylo to velmi zajímavé. Třeba se zkoumalo, jak působí kovový materiál na kvalitu piva, když se přecházelo z dřevěných na kovové transportní sudy, nebo jsme zkoumali, do jaké míry lze modernizovat výrobu piva Prazdroj bez vlivu na jeho charakteristické vlastnosti, především způsob vytápění a velikost varních nádob pro přípravu mladiny. Dostávali jsme úkoly nejen podnikové, ale i ministerské, hodně jsme i publikovali v našem odborném časopise Kvasný průmysl i v německém Brauwissenschaftu a Brauweltu. To mě navedlo na výzkumnou činnost.

Později jste však Plzeň a pivovar opustila a odešla jste zpátky do Prahy…

Pak jsem se vdala, manžel měl specializaci pro tukový průmysl, pracoval v Setuze v Ústí a převeleli ho do Prahy na investiční odbor generálního ředitelství. Plzeňáci mi sice dali krásný byt, ale manžel v Plzni neměl svůj obor. Nakonec jsme dostali byt v Praze a já jsem dostala pozvání od ředitele Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského (VÚPS), že by mě rád přivítal, takže jsem tam nastoupila. Musím přiznat, že jsem se svou rodnou Plzní a pivovarem těžko loučila, ale práce na VÚPS byla zajímavá a spolupracovníci bezvadní.

Čemu jste se tam věnovala?

Požádala jsem profesora Šorma o možnost před nástupem na VÚPS absolvovat půlroční stáž na Organickém ústavu ČSAV v oblasti především gelové chromatografie. Po stáži jsem na VÚPS založila oddělení biochemie. Hlavně jsme pracovali na výzkumu fyzikálně-chemické stability piva, to znamená na tom, jak se tvoří nebiologické zákaly v pasterovaném pivě, na technologiích zvýšení fyzikálně chemické stability piva a na vývoji kontrolních metod koloidní stability piva. Dodnes velice zajímává a ne úplně osvětlená práce. Také jsme řešili například praktický výzkum použití enzymů při zpracování 4 náhražek sladu v době nedostatku sladu, význam specifických genetických vlastností kmenů kvasinek pro charakteristické vlastnosti jednotlivých druhů piva a řadu dalších zajímavých programů. Na pracovištích ústavu v Praze i v Brně v té době působili velmi erudovaní sladařští a pivovarští odborníci, takže ústav se kromě řešení velkého spektra výzkumných úkolů podílel i na uvedení do provozu všech osmi nových pivovarů na Slovensku, což byla velká škola a ověření mých schopností.

Na technikách, které to mají vždycky horší než humanitní obory nebo obory nezaměřené na průmysl, vidím, že lidem ve výzkumu chybí sounáležitost s praxí, protože nepoznají nebo přesně neví, který výzkum má nejen vědeckou hodnotu, ale dá se využít i v praxi, a nemají možnost naučit se jednat s lidmi různých vlastností a profesí. Myslím si, že bylo správně, když v 19. století na pražskou techniku (založena v roce 1705) brali tehdy většinou mládence, jen když měli za sebou nějakou praxi.

Zmínila jste několik významných osobností ve vašem oboru – ale byli to samí muži. Měla jste ve své minulosti i vzory – ženy, které vás nějak motivovaly nebo podporovaly ve vaší kariéře?

Když jsem nastoupila do pivovarství, byly známé dvě ženy, paní doktorka Kocková-Kratochvílová, erudovaná odbornice v mikrobiologii, především pro pivovarství byly významné její práce o pivovarských kvasinkách. Určitou dobu pracovala v pivovarském výzkumu, následně odešla na Slovensko, kde působila na Slovenské akademii věd. Osobně jsem ji znala, pocházela ze západních Čech. Při jejích návštěvách jsme procházely krajem jejího dětství a navštěvovala jsem ji ještě s jedním slovenským kolegou při každé mé cestě na Slovensko až do její smrti. To byla žena, která se věnovala vědě s plným zaujetím. Byla jako významná mikrobioložka známá a ceněná ve světě. Druhou byla doktorka Kotrlá-Hapalová z Výzkumného ústavu pivovarského, která se zabývala výzkumem chmele.

Pohybovala jste se v převážně mužském prostředí. Měla jste někdy pocit, že se musíte více prosazovat? Dokazovat, že něco umíte?

Při nástupu do pivovaru jako žena musel člověk ukázat, že se práce nebojí, že je ochoten ráno vstávat a být v pět hodin v pivovaře, protože stáčky se nosily k analýze v půl šesté, že je ochoten tam být ve dne v noci, například v době příjmů nové sklizně ječmene na sladovny. Musela jste dokázat, že ten obor je váš, že ho máte ráda a že se mu chcete věnovat. Když pánové-kolegové zjistili, že se tomu věnujete a že můžete i něco pro ten obor udělat, tak pak to už bylo úplně v pořádku.

Přejdeme teď k samotné VŠCHT, kam jste se nakonec vrátila a dlouhá léta vedla katedru kvasné chemie…

VŠCHT má tradičně výbornou úroveň, je to náročné studium a myslím, že daleko přísnější než na jiných školách. V současnosti nám ale chybí v některých oborech erudovaní pedagogové. Měli jsme a stále míváme velice schopné absolventy, ale bohužel na škole nezůstávají. Finanční ocenění náročné vysokoškolské vědecké a pedagogické práce je v porovnání s platy, které může schopný absolvent získat u zahraniční firmy, velmi nízké. A protože si většina absolventek a absolventů také chce po studiu založit rodinu, pořídit byt a podobně, dávají přednost zaměstnání u firem a organizací před školou.

VŠCHT má velmi dobrou úroveň, už jen když srovnáte, jak tvrdé je u nás hodnocení, když žádáte o docenturu a profesuru. Požadavek publikační činnosti, organizační činnosti, námětů na zlepšení 5 výchovy a podobně. Měla jsem možnost dělat návrhy na jmenování profesorů pro obor pivovarství v zahraničí. Byla jsem překvapená tím velkým rozdílem v nárocích na obsah předložených materiálů. Nároky byly výrazně nižší, především pokud se týká publikační činnosti.

Jak se změnilo postavení žen ve vašem oboru? V jednom z rozhovorů s vámi jsem se dočetla, že vás bylo ve vaší specializaci třináct, z toho jen tři studentky. Posunulo se to nějak?

Na studium pivovarství se hlásili a na našem ústavu byli vždy většinou chlapci, dnes je tam hodně děvčat. Předtím se děvčata hlásila více na ostatní potravinářské obory a biochemii. Pokud se týká pivovarství, pomalu se probojovávají ženy i na místa, kde vládl výhradně patriarchát. V některých zemích v zahraničí, především v Japonsku, to ale stále přetrvává. V České republice se naše absolventky dobře uplatňují v pivovarských výzkumných i kontrolních laboratořích. Máme i nesmírně šikovnou absolventku jako sládkovou v Přerově. Ale uplatnění žen na vedoucích postech, jako jsou ředitelé a sládkové, je nepatrný. Ale prakticky na všech vedoucích postech ve sladovnách a pivovarech působí naši absolventi, s výjimkou pivovarů, které koupily zahraniční firmy, které často obsazují ředitelská a jiná vedoucí místa zahraničními pracovníky. Ale i tam a převážně na dalších vedoucích pozicích jsou absolventi Ústavu biotechnologie.

Myslíte si, že dnešní mladí vědci a vědkyně musí kromě finančních otázek, které jste zmínila, překonávat i další překážky na cestě k úspěchu ve vědecké práci?

Mají dnes velké možnosti, mají možnost cestovat, navazovat spolupráci, sice obtížně, ale přece získávají moderní přístrojovou techniku, především v rámci různých grantů. Pro rodinné potřeby mají v porovnání s prací u firem sice méně peněz, ale pokud to oželí a mají pochopení u svých partnerů či partnerek a touhu něco dokázat, opakuji, mají dneska veliké možnosti. To, že můžou spolupracovat s celým světem, když jsou schopní a seženou si spolupráci, nebo jsou na základě svých vědeckých prací k tomu vyzváni, je velká priorita, o které se nám ani nezdálo. Přitom bych řekla, že jsme přesto měli větší styky se zahraničními vědeckými a odbornými špičkami než oni, právě díky tomu přetrvávajícímu uznání u starší generace pro české pivovarství.

Jak vnímáte obecně dnešní vědecké prostředí, které charakterizuje vysoká soutěživost, tlak na mobilitu a podobně?

Vědecký úspěch závisí nejen na znalostech, ale i na povaze lidí. Jestliže existují pracoviště, která pracují na podobné problematice a jsou vzájemní rivalové a neumí najít cestu ke spolupráci, tak se poznatky získávají pomaleji, než když se lidé dohodnou a systematicky spolupracují na řešení zajímavého výzkumu. Konkurence je nejen v průmyslu, ale i ve vědě, a nezdravá konkurence a neschopnost otevřené a účelné spolupráce škodí jak v průmyslu, tak ve vědeckém bádání.

Jaké jste vy osobně zažila vztahy na pracovištích, kde jste působila? Zároveň máte velké zkušenosti i s řízením lidí, jak na to vzpomínáte?

Měla jsem štěstí na kolektivy, ve kterých jsem působila. Byla jsem odchovaná praxí, takže mě nemohlo jen tak něco zlomit, a byla to velká škola poznání lidského chování a nutnosti nacházet optimální jednání s jednotlivými pracovníky. A pokud jde o výzkumný ústav, tak s láskou vzpomínám na všechny ty kolegy, se kterými jsem tam pracovala, a bylo jich tam v té době kolem sto padesáti. Nepamatuji si, že by se tam za těch více než patnáct let mého působení našel člověk, který by o někom druhém řekl něco špatného. Neměla jsem po nástupu jako ředitelka problémy s nějakým 6 rovnáním vztahů, velice jsme spolupracovali, chránili se proti vnějšku. Pražské pracoviště sídlilo ve stejné budově jako generální ředitelství pivovarů, kde měli podstatně vyšší platy v porovnání s námi. Přesto se na VÚPS nikdo nerozčiloval, že má málo peněz. Byli jsme převážně z generace, která prošla válkou, vděční za každé „dobré ráno“ a byli jsme rádi, že máme zajímavou práci. Rozhodně jsme byli a jsme stále méně nároční než naše děti.

Já to vidím i na podmínkách studia. Na koleji mají studenti kompletní vybavení, a přesto nejsou stále spokojeni. My, protože nás bylo málo děvčat, tak s námi „šoupali“, kde bylo zrovna místo. Začínaly jsme v dřevěných baráčcích na Albertově, spaly jsme na palandách a měly jsme tam jen nějaké háky na pověšení věcí. Pak jsme bydlely v takzvané Arnoštárně, v jedné místnosti nás bylo až patnáct, a nakonec jsme bydlely v Orlíku, v Dejvicích, v manželské koleji, pět děvčat v jedné místnosti, pět postelí, jedna židle, žádný stůl, jeden dvouvařič, jedno umyvadlo, WC a to bylo všechno. Takže když jsme se chtěly učit, musely jsme se rozdělit. Jedna až dvě v místnosti, další šly do knihovny nebo se usadily ve sklepě v kočárkárně na parapetu okna, nohy si daly do kočárků a šprtaly. Byly jsme rády, že tu kolej vůbec máme. S láskou na studijní léta vzpomínáme, během pracovní činnosti jsme si pomáhali a ti, kteří ještě užíváme života stáří, se pravidelně scházíme a panují mezi námi velmi úzké, přátelské, rodinné vztahy. To bohužel u dnešních studentů není obvyklé a často se po studiích již úplně odcizí. Přináší to s sebou zřejmě dnešní styl života.

Dnes stále není moc žen ve vedení VŠCHT, nebyla zde ještě ani jedna žena rektorkou nebo děkankou. Proč si myslíte, že tomu tak je? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Ale je třeba konstatovat, že se zvyšuje počet žen s profesorským titulem, působí jako prorektorky a proděkanky, což při mém nástupu na Alma Mater v roce 1981 nebylo. Vychází to z postavení ženy ve společnosti. Pokud chce žena žít normální život, pořídit si rodinu, a nemá zázemí, které by jí umožnilo, aby se svému oboru mohla věnovat, nemůže se také hrnout na takovéto posty, protože třeba znamenají, že se celý den nedostane domů, že musí často někam odjet. Když nemáte nikoho, kdo vám například pohlídá děti, obstará nákup a podobně, je problematické věnovat se náročné práci. To nezařídí školky nebo jesle, musíte být s malými dětmi večer i v noci a hlavně se věnovat jejich vývoji, a to jsou povinnosti, které ženy sráží. A potom, většina žen není tak dravá jako muži, ale ty, které se probojují, jsou podle mne dobré. Je potřeba mít kolem sebe lidi, kteří uznají vaši práci a nehledí na to, jestli jste žena nebo muž.

Zmínila jste mateřství, péče o děti stále ovlivňuje kariéru žen. Jak se to projevilo u vás?

Mám jednoho syna a měla jsem to štěstí, že i když mi umřela maminka, nastěhovala se k nám její svobodná sestra, také učitelka v mateřské školce, která byla šťastná, že má rodinu. A můj tatínek byl nejen perfektní kantor, ale i dědeček. Jejich pomoc a výchova byla bezvadná a syn na ně dodnes s láskou vzpomíná. Tatínek učil matematiku a fyziku, takže se synem dělal různé zajímavé pokusy a pořád s ním něco vyráběl. Umožnili mi, že jsem se mohla oboru věnovat. Také se synovi věnoval můj bratr, ten byl doktor. Ale večer, v sobotu, v neděli a o dovolených jsme si s manželem udělali čas a věnovali se plně rodičovské péči. Tetička byla žárlivá a říkala: „Já vám ho půjčím na dovolenou a vy mi ho přivezete nemocného.“ Nebyl ani hodinu sám a měl to pestré, protože jsme se všichni snažili, aby měl zajímavý kulturní a sportovní program a dobré podmínky k učení. Vedli jsme ho k zájmu o literaturu, hudbu, výtvarné umění a k studiu cizích jazyků. Studoval rovněž na VŠCHT a asi k tomu přispělo, že v dětství jsme mu kromě klasických pohádek vyprávěli různé možnosti výroby potravin a 7 věcí, které ho obklopují. Pravda je, že když jsem odjela služebně do zahraničí, všechny diety jsem protelefonovala, protože jakmile jsem odjela, tak kluk vždy onemocněl.

V rozhovoru s vámi jsem si přečetla, že jste se poměrně brzo po porodu vrátila do práce. Proč jste se tak rozhodla?

Během těhotenství jsem nechodila na kontroly, byla jsem předtím sportovkyně, tak jsem to taky brala sportovně, bratr byl lékař a jeho kolegyně říkaly, když budeš potřebovat, přijď. Chodila jsem do práce pěšky, abych moc nepřibrala. Jednoho dne jsem upadla, skončila v porodnici a narodilo se dítě. Já jsem v té době sepisovala kandidátskou práci. Mezi kojením jsem lepila obrázky a opravovala texty vytištěné na papírech ormigu. Tehdy ještě žádné počítače nebyly. Grafy jsme rýsovali tuží na pauzovém papíře. Kandidátskou práci jsem odvezla ke kontrole na chalupu panu profesorovi Dyrovi, který mi řekl: „No, Gábinko, práce je pěkná, ale proboha, co to s vámi je?“ Já jsem nebyla upravená a on si potrpěl, abychom byly „načančané“. Nikdo mi pak na katedře nechtěl věřit, že mi dal deset korun, abych se dala alespoň ostříhat. V době takzvané mateřské dovolené jsem tedy napsala kandidátskou práci. Syn se narodil 23. září, v říjnu už pro mě přijelo auto z pivovaru s pH metrem: „Prosím vás, musíte jet rychle s námi, zkazila se várka ve Stodě.“ Takže jsem pak měla problém, abych stihla kojení a tak to bylo pořád. Manžel mě v prosinci odvezl ke své mamince do Prahy a oni za mnou jezdili, když něco bylo i tam. Takže jsem byla na mateřské dovolené pouze říjen, listopad, prosinec, tedy tři měsíce, a v lednu jsem nastoupila do práce.

Jak je to dlouho, co jste odešla ze školy?

Jsem s Ústavem biotechnologie pořád ve styku, oni mě tam dokonce vedou jako emeritní profesorku. V sedmdesáti letech jsem tvrdila, že by člověk měl odejít včas, a ne jako ti pánové, co musí na škole zemřít. Když jsem v roce 1981 přebírala katedru, pan profesor Kyzlink byl jediný můj ještě žijící profesor na VŠCHT. Na promoce jsme chodili spolu, a když jsem řekla, že již jsem stará a budu končit jako řádný zaměstnanec VŠCHT, pronesl: „Paní kolegyně, odejít musíte tehdy, když se postavíte k tabuli, budete muset napsat nějaký jednoduchý vzorec, třeba glukosu, a vy to nedáte dohromady. Pak musíte odejít, a tam vy ještě nejste, vy jste ještě mladá, vy tu musíte zůstat.“ V roce 1997 jsem ještě vedla katedru. Pak jsem požádala o to, abych mohla odejít, někdy kolem roku 2000, s tím, že nechci být zaměstnankyně, ale že když budou potřebovat, kdykoliv pomůžu. Zrovna teď vyučuji za kolegu jeho přednášky ze sladařství, protože je na stáži na tři měsíce na Sicílii. Jinak přednáším tak dvě až tři přenášky v semestru ze sladařství i pivovarství. Dále působím podle potřeby například ve funkci předsedkyně komise pro jmenování profesorů a docentů, píšu posudky, jsem v komisích u obhajob PhD., zkouším u státnic a podobně. Ve VÚPS jsem členem vědecké rady, oponuji jejich výzkumné úkoly. Jsem členem redakční rady časopisu Kvasný průmysl. Absolvuji přednášky a konzultace na pivovarech a podobně.

Také hodně píšete…

V poslední době to byla kniha České pivo (1998), to je historie českého pivovarství. Ta už vyšla v roce 2011 potřetí v opraveném rozšířeném vydání. Začali jsme ji psát s inženýrem Ivo Hlaváčkem z Plzeňského Prazdroje a byla to krásná část naší spolupráce, která vlastně trvala celkem celých padesát let. Při sbírání údajů pro knihu o historii českého pivovarství jsme jezdili po klášterech, pivovarech a muzeích, byla to úžasná zábava. Třetí vydání jsem psala se svým synem a jeho synem, protože bohužel pan Hlaváček umřel. Druhá kniha byla Pivovarství: Teorie a praxe výroby piva z roku 8 2010. První vydání vyšlo na VŠCHT, anglický překlad připravuje k vydání německé vydavatelství Fachverlag Hans Carl v Norimberku. V letošním roce jsme dokončili se spolupracovníky knihu Sladařství, která vyjde v podzimních měsících tohoto roku.

Jak vypadá váš běžný den?

Poslední dva roky to bylo špatné, protože manžel vážně onemocněl, takže jsme byli prakticky přikovaní doma. Pomohlo mi, že jsem využívala čas k psaní, měla jsem tedy i jiné myšlenky, na které jsem se musela soustředit. Jsem dost ranní ptáče. I když v noci někdy špatně spím, prášky nepoužívám, vždy mám u postele nějakou zajímavou knihu, nejraději mám historické. Teď momentálně čtu o Kateřině Veliké. Čtení omezuji na noc, přes den se věnuji odborné činnosti, která se zrovna ode mne požaduje, ale musím i uvařit, nakoupit, prostě provést běžné domácí práce. Syn, když je v Čechách, také přijde na oběd. Odpoledne chodíme s manželem na krátké povinné procházky. Bydlíme na okraji Prahy, kde je hezká příroda. Vždy jsme měli s manželem předplatné do divadla a na koncerty. Dostala jsem jako jeden z dárků od pivovarských k osmdesátinám předplatné do Národního divadla a Státní opery, takže to v současnosti absolvuji s vnučkami.

V sobotu a v neděli přicházejí naši přátelé nebo jdeme někam na návštěvu, ale bohužel naše řady již značně prořídly. Občas jedeme na krátký výlet do okolí nebo na chatu. Vzhledem k našemu stáří a zdravotnímu stavu manžela již na zájezdy do zahraničí, které jsme dříve absolvovali, nejezdíme a užíváme si klidu domova.

Jaké jsou vaše další plány?

Pivovarští mě nutí, abych sepsala veselé historky, co jsme zažívali v pivovarech a ve škole. Ale nyní si opravdu potřebuji od nadměrného psaní oddychnout. Na očích i celkově je poznat, že jsem v poslední době trávila moc času vysedáváním u počítače. Mladým kolegům jsem říkala, že je zapotřebí napsat ještě knihu, novou pivovarskou analytiku. Od sedmdesátých let, kdy jsme ji vydali, se toho mnoho změnilo. Bohužel o psaní odborných knih není u mladší generace zájem. Nejen, že finanční ohodnocení neodpovídá náročnosti provedení, ale vymlouvají se, že za časově velmi náročnou přípravu knihy je malý počet bodů, podle kterých se dnes hodnotí jejich publikační činnost na školách či výzkumných centrech, a raději jen píší publikace do časopisů.

Co vás nejvíc bavilo a baví na vědecké práci?

Nejlíp se mi pracovalo, když jsem si sama mohla udělat rozbory. Když už jste vedoucí řešitelských kolektivů, dáváte dohromady i výsledky spolupracovníků, získávají se poznatky rychleji, ale často se zamyslíte nad tím, jestli byste to neudělala jinak a jestli opravdu ty výsledky jsou přesné. V každém případě je velmi milé a udělá vám radost, když váš výzkum přinese zajímavé poznatky a je použitelný i v praxi a vaši pivovarští to ocení nebo když dostanete pochvalný dopis za zajímavou publikaci od zahraničního odborně erudovaného kolegy.

Když máte možnost kombinovat věci… Mám oblíbený jeden citát Goetheho: „Největším štěstím myslícího člověka je poznávat poznatelné a uctívat nepoznatelné.“

Na závěr, co byste vzkázala nebo poradila dnešním mladým vědkyním?

Hlavně se nevzdávat, pokud není hned nějaký úspěch. Nenechat se otrávit, pokud se vyskytnou lidé, kteří nebudou uctívat to, co předvedete, nebo vaše práce pokoří mužskou ješitnost, a dají vám to nepříjemným způsobem znát. A hlavně si věřit a udržet si dobrou náladu, v tom smyslu víry ve svůj obor a snahy poznat jej co nejlépe.

Děkuji moc za rozhovor.

Autorka rozhovoru: Hana Víznerová

Jazyková korektura: Alena Ortenová

Autor fotografie: Michal Ureš

Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP  projektu TRIGGER.